První je první!

Věřím, že srdce každého myslivce – lovce zaplesá, když se mu naskytne možnost lovit zvěř, kterou ještě nelovil nebo lovem získat trofej po které touží! Když může prožít chvíle napětí a zážitky, které zná jen z vyprávění kolegů, z myslivecké literatury a nyní, v modernější formě snad i ze sledování různých sociálních sítí a kanálů. Samotný lov je pak v každém případě, ať to bereme z jakékoliv stránky, odměnou! Té odměny jsem se v letošním roce dočkala i já a jsem za ní nesmírně vděčná všem, kteří se na ní podíleli.

   Žiji na Vysočině, na úpatí Železných hor a Žďárských vrchů. Již několik let nazpět jezdím s přítelem na poslechy jeleních námluv do různých koutů naší země a v duchu závidím všem, kteří za tímto zážitkem nemusí vážit tak dalekou cestu. Ale i tady, u nás na Vysočině je lokalita, kde se malá populace jelení zvěře vyskytuje a kde je pro místní myslivce a lesníky svátkem, když zaslechnou v podzimním čase baryton jelena zastrašujícího soupeře nebo při nelítostném sbíjení laní do svého harému. Nikdy jsem nedoufala, že právě tady, téměř za humny budu lovit i já, a právě svého prvního jelena v mém mysliveckém životě. A díky dobrým přátelům se tomu tak stalo!

   Nyní, s odstupem času se s úsměvem pozastavuji na tím, že mi vštěpovaná příprava na lov mého „prvního“ připadala jak vojenský výcvik před útočnou bitvou. Biologie, taktika, střelectví (toho bylo vzhledem k nové zbrani opravdu hodně), historie, logistika a těsně na začátku říje pak zprávy z týlu říje od průzkumných jednotek. Až jednoho dne přišla zpráva – přijeď, na říjišti to začíná být zajímavé.

   Letošní podzim byl abnormálně teplý a moje první vycházka s doprovodem se ve stylu oblečení nesla ve znamení léta. Tričko s krátkým rukávem, vesta, lehké obutí a repelent proti hmyzu. Snad se nedalo ani věřit tomu, že nastal lov jelena v říji. Oba kamarádi, kteří se ujali mého doprovodu mi nastínili, že lov to nebude jednoduchý. Ať již vzhledem k počasí, tak i díky nekončící turistické sezoně a ataku lesa všudypřítomnými houbaři. I likvidace kůrovcové kalamity se možná podepsala na tom, že vše nebylo v normálu.

   Lovit jsem mohla již na první vycházce a jen několik málo kroků dělilo jelena s raritním parožím, aby to byl právě on, který ze mě udělá lovce jelení zvěře. Ale asi to tak mělo být. Přiznávám, že jsem byla značně nervózní, a to nejen při lovu samotném, ale i z celé situace. První žena lovící jelena v této honitbě a bylo mi jasné, že všichni čekají na to, jak vše dopadne. Jsem ještě myslivecké mlíče, jak říká můj přítel, a to jsem i pociťovala v některých okamžicích i ze strany místních jelenářů. Ale chápala jsem, že vše bylo v dobrém úmyslu a snad jen proto, abych byla úspěšná. Nepřidalo mi ani to, že jsem byla upozorněna na to, že vycházek může být několik desítek, než najdeme jelena mých snů a finančních možností. Tím byl krasavec s chloubou do 135 bodů CIC.

     Po čtvrté čekané přišla změna a my se v honitbě Lesního družstva obcí Přibyslav stěhovali z říjišť na Račíně do hvozdů polesí Staré Ransko. Tady, v lokalitě Bahna a okolí se každoročně odehrává prý ta nejzajímavější část říje. První čekanou zde jsem prožila v horečkách, poznamenána začínající chřipkou a věru, vůbec jsem si ji neužila. Jen jsem se v duchu modlila k patronům, aby to ještě dnes nedopadlo. O pár dní později přišla zpráva, že to troubí, takže nástup. Druhá čekaná s vedoucím polesí, kamarádem z největších, Vaškem Augustinem. Ten nám hned po našem příjezdu sdělil, že dnes to cítí v kostech, že dnes bude ten den, že ve vzduchu je cítit střelný prach a jelení prk! Zasedli jsme na vysoký posed. Bylo něco málo před šestou večer. Neobvyklou společnost nám dělal kdesi za zády pár výrů, kteří vzhledem k roční době houkali jako o zásnubách. Před námi v olších prošel i mladý jelínek s parožím špičáka. Chvíli po něm pak, na vzdálenost dobrých 150 metrů, na průseku mezi smrkovým porostem, kráčí k místu našeho posedu jelen. Doprovod sečetl během jeho chůze body na hlavě a sdělil mi, že pokud se mi líbí, je můj. Líbil se mi, a proto jsem se mu začala věnovat. Jenže střela naostro byla nemyslitelná. Jelen pokyvoval za chůze hlavou jako kůň v těžkém zápřahu a červený bod v kříži puškohledu seděl chvíli vpředu mezi pleci a chvíli na větrníku a mezi světly. Chtěla jsem zodpovědnou ránu, a proto jsem od takové, jež se naskytovala danou situací, upustila. Samozřejmostí je, že už v té chvíli semnou cloumala jelenice a moje srdce šlo na plné obrátky a jeho bušení narušovalo můj dech. Na rameni jsem pak ucítila ruku kamaráda a zaslechla jeho utěšující slova. „Nestřílej, když se necítíš, počkej si...“

V tu chvíli jsem poznala, že mám jakousi duševní oporu. Zvedlo se mé sebevědomí a já čekala na pravou chvíli. Ta přišla hned po několika málo krocích stále měřeného jelena. Osudným se mu stalo, že se před loučkou se vzrostlými olšemi stočil vlevo a chtěl se tak vyhnout příchodu z tmavé travnaté linky na světlo. Ve chvíli, kdy se jeho tělo natočilo téměř na široko, byl bod puškohledu přišpendlen na jeho pleci. Výstřel byl dílem okamžiku stejně tak i zmizení jelena ve smrkovém porostu. Přebíjím a vtom cítím, že se klepu tak, že mám obavy, abych se nesnesla z té výšky posedu. Vnímám i slova doprovodu.

„Dostal to a zásah bude dobrý!!

Nastalé okamžiky, chvíle, než jsme opustili svá místa na posedu, byly plné emocí a s jedním velkým otazníkem! Bude tam???

   Byl! Po komorové ráně, s prostřeleným srdcem odskočil z nástřelu vzdáleného dobrých padesát metrů posledních svých pár skoků životem. Po těch metrech, s hlavou složenou na náběhu starého pařezu, na svém pravém boku pak vyhasínal jeho život... Stejně jako můj kamarád Vašek, stejně jako můj přítel, jež vše dokumentoval, tak i já měla neskutečnou radost. Radost z úspěchu, z dobré rány, z krásného lovu. Zároveň jsem ale ve svém nitru cítila, že jsem někomu nebo něčemu vstoupila do cesty. Snad to tak mělo být! Snad právě proto je to LOV!!!

   Na sedmé čekané, 25. září v 18:23 hodin mi tedy Hubert a Diana byli nakloněni. Mohla jsem lovit, a to i díky mému skvělému doprovodu, kamarádu Václavu Augustinovi. Jelena, šesteráka, jsem lovila zbraní CZ557 Lux, 308 W, střela Hornady SST 165gr.  Prvotní odhad věku 4–5 let, hmotnost kusu po ošetření 102 kg.

   Děkuji všem přátelům v zeleném, kteří se zúčastnili večerní oslavy mého úspěšného lovu, děkuji skvělému doprovodu, děkuji všem, kteří popřáli

                                                                                                                                                                                                    Lovu zdar!