Senoseče

  S příchodem měsíce června se v přírodě stále více začíná probouzet naplno nový život. Rodí se a líhnou mláďata. Honitba, kde jsem členem mysliveckého spolku je v nadmořské výšce kolem pětiset metrů a nejhojnějším druhem zvěře je zvěř srnčí, přechází černá a nižší stavy jsou drobné, především zajíc a ukazují se i k mé radosti koroptve. Jedná se o smíšenou honitbu převážně tvořenou zemědělsky obhospodařovanou půdou, a tedy i loukami. A právě počátkem měsíce června je u nás luční tráva a jetelina na svém vrcholu a dochází tedy k jejich sečím. Je přirozené, že právě tyto kultury jsou vhodným místem pro rození mláďat. Ukryjí hnízda i lože, přináší snadnější zdroj potravy. A tady přichází okamžik, kdy člověk svojí moderní činností nemalou měrou zasahuje do životabytí v přírodě. Jsou to ale i ty chvíle, kdy sám člověk, myslivec dvojnásob, může a měl by plnit svá poslání hospodáře a ochránce.

     Každým rokem je to v našem spolku více jak čtrnáct dní stejné. Ráno, odpoledne a i večer, všichni kdo mohou, každý, kdo v daném úseku myslivecky hospodaří, každý, kdo při síle je a zdráv účastní se procházení luk a jetelišť před samotnou sečí. Úkolem je samozřejmě zachránit co nejvíce nejen mláďat, ale mnohdy i starších kusů. Současná zemědělská technika někdy nedá šanci ani těmto jedincům. Jsou to kilometry nachozené v né zrovna pohodlném terénu. Ať pod rozpáleným sluníčkem nebo pod protrženými mraky. I naši věrní čtyřnozí pomocníci často a rádi během akce vyhledávají stín nebo kaluž, rádi chvíli ulehnou. Pro nás jsou to i chvíle, kdy si můžeme s kolegy a kamarády nezávazně popovídat, když v řadě, rojnici prohledáváme všechna zákoutí, stará i čerstvá lože a sledujeme, kde vyvstala dospělá srnčí zvěř. A né jednou sklouzne to naše povídání k tématu kdeže jsou ti ostatní „ochránci přírody“, naši kritici, milovníci zvířátek a jim podobní, když třeba právě nyní by jich bylo potřeba! Ti možná vědí, že probíhají nějaké senoseče, ale registrují jen ta místa, kde hnízdí chřástalové, jeřábi, čejky a jiní vzácní nebo ohrožení živočichové. Tito tvorové jsou však na rozdíl od srnčí a drobné zvěře v určité výhodě – tam, kde hnízdí nebo vyvádí mladé se senoseče jednoduše „pozdrží" nebo se neprovádí vůbec. Nemůže se tedy nikdo divit, že jsme si popovídali i o nedávno proběhlém spotu v médiích, který nabádá - „donuťme myslivce, aby…“

     Co rok se v honitbě našeho mysliveckého spolku zachrání před senosečí desítky mláďat srnčí a zaječí zvěře. Pokud neodběhnou sama a my je „nevyprovodíme“ co nejdál, pečlivě je vyneseme daleko od ohroženého místa. Na jeho další cestu mu v duchu popřejeme snad jen to, aby se vyhýbala silnicím.

     Na honebních pozemcích Mysliveckého spolku Chotěboř zemědělsky hospodaří několik subjektů. Jsou to jak velké zemědělské podniky, tak i střední a menší farmáři. Spolupráce s nimi ve směru k ochraně při sklizních polních plodin je na dobré úrovni, nemůžeme jinak, něž chválit. Téměř vždy a včas oznámí termíny těchto prací. I obsluha techniky provádějící, seč bývá ohleduplná, práce provádí dle regulí a pravidel. Vždyť né v málo případech jsou za ovládacím pultem samotní myslivci. Tímto jim patří dík! 

     Né každá taková akce má však šťastný konec! Nález torza tělíčka při následné pochůzce a kontrole nebo naříkajícího mláděte plného zranění, jež nejsou slučitelná s normálním životem jsou žalostná a věřte, že vás doženou k slzám. Tím šťastnějším koncem pak je takový, že máma srna vám po senoseči z kraje lesa nebo vedlejší zemědělské plodiny vyvede na strnišťák ukázat její poklad, který jste VY pro ní a vlastně pro nás všechny zachránili. Věřte, že ta námaha a čas stojí za ten pocit, za ten pohled!